Parenzana 2016

Letošní jarní cyklistická expedice nás zavedla jižním směrem, na chorvatský poloostrov Istrii a navázala na velmi úspěšnou cestu z roku 2013.

Náš tým tvoří Pavel, Martin, Slávek a moje maličkost. Kromě Martina jsme už část Parenzany, a to z Buje do Motovunu, absolvovali v roce 2013. A zbytek cesty je experiment naplánovaným dle Google Maps a trasy běžeckého ultramaratónu 100mil of Istria. Nakonec ale jsme stejně museli improvizovat.

Dopravu na jih Evropy zajišťuje Pavel se svým červeným Transportérem. Ve středu 27.4. v podvečer vyjíždíme z Hradce Králové a přes Rakousko, Slovinsko míříme do chorvatského Buje. Na Rakousko – Slovinské hranici nás přepadla sněhová vánice a pro slovinskou dálniční známku se po kotníky brodíme v mokrém sněhu. Začátek našeho cyklovýletu je tak poněkud rozpačitý. Z Alp do vnitrozemí Slovinska sjíždíme za vydatného deště a hranici s Chorvatskem překonáváme před svítáním. Za svítání přijíždíme do Buje a na krátký spánek uléháme doslova na parenzánské cyklostezce. Pro mne bude navždy nepochopitelné, jak Pavel dokázal odřídit celou cestu sám.

Krátký spánek měl dodat našim tělesným schránkám chybějící energii ale ve skutečnosti ukázal nedostatky ve vybavení. V letním spacáku jsem nepřetržitě drkotal zuby a budil se zimou. Nakonec jsem vstal jsem a své dojmy sdělil Slávkovi, který byl na tom dost podobně. Martin s Pavlem se tvářili spokojeně. Martin proto, že má kvalitní vybavení a Pavel proto,že spal v autě. Když vyšlo sluníčko, přeparkovali jsme naši dodávku do centra, kde na nás čekala po celé čtyři dny naší cesty, nabalili brašny, nabrali vodu v kašně pod mosaznou kozou a vyrazili.

termín: 28.4. – 1.5.2016 | celková trasa: 302,6kmmapa v novém okně

 

1. den

Buje – Poreč  (ujeto: 81,7km, nastoupáno 817m, naklesáno 996m)

Z Buje do Groždanu je PARENZÁNA mírně do kopce. Když vyrážíme, je celkem ještě milé počasí. Ale na kávě v centru starobylého městečka Groždan nás dostihla první dešťová přeháňka. A mrholení nás potom provázelo po celé stezce až do Motovunu. Nejen, že jsme byli mokří, ale i náležitě zablácení. Při sjezdu do Livade se nás sice pokusila pořádná dešťová přeháňka umýt, ale výsledkem byl jen Martinův navlhlý fotoaparát a vytažení pláštěnek z brašen. Samozřejmě, že to nebyl můj případ, já žádnou neměl.

Motovun, nejpopulárnější výletní místo oblasti, míjíme. Navštívili jsme jej už při předchozí cestě. Myslím, že v okolí jsou místa s větším geniem loci. A navíc je to do historického centra pořádně do kopce, což odradilo Martina.

Pokračujeme směrem na Vižinadu. Stále jedeme po původním náspu, který nás občas protáhne tunelem nebo provede skalní soutěskou vyraženou pouze pro železnici. V protisměru proti nám drkotal po rozbité štěrkové cestě takový ten moderní vláček, co vozí turisty na vyhlídkové trasy. Zastávku má v původní stanici Rakotule, kde je pro cestující připravena ochutnávka místních předražených specialit a osel v ohrádce. Pravý turistický kýč.

Z Vižinady se už železniční násep ztrácí v poměrně rovinaté krajině s průmyslovou i občanskou zástavbou. Směrovky nás dovedly ještě k muzeu traktorů, které ale asi před čtvrthodinou zavřeli. Poté se vydáváme co nejrychlejší cestou k pobřeží. Věříme, že tam bude tepleji.

V Poreči jsme projeli centrem, podívali se na gotickou vilu a na konci přístavu si vyhlídli hospůdku, kde jsme si dali rizoto s mořskými plody. S posledním soustem zapadlo i slunce za mořskou hladinu a tak je největší čas jít si hledat nějaké místo na spaní.

Jedeme podél pobřeží jižním směrem, až narazíme na park, kde nebude problém najít si vhodné a klidné místo na přespání. A to bych vám přál vidět, jak to vypadá, když se čtyři chlapi, každý s kusem trampské historie, pokoušejí najít vhodné místo na spaní. Žádná borovice jim není dost hezká, žádná travička dost měkká a žádný výhled dost dobrý.

Dohadování bylo třeba přerušit. Mám na to osvědčené heslo: „ještě nemáme koupené víno na večer“. A zjistil jsem, že to funguje spolehlivě. Pavel a já se okamžitě vydáváme zpět do Poreče. Připojil se k nám Slávek, který se rozhodl, že dnešní noc nic neponechá náhodě a zajistí si karimatku chudých – lepenkové krabice.

V Bille prodavačka otočila klíčem dřív, než jsme stihli vrazit nohu do dveří a tak musíme až do centra. Slávek se odpojuje u velkého kontejneru, který skýtá naději na zásoby papírových krabic. Víno jsme i v centru koupili na poslední chvíli a na zpáteční cestě Slávka vytáhli za kotníky z toho kontejneru. Veze si pěknou hromádku ukořistěné lepenky. Trochu Slávkovi tu důslednost závidím.

V parku nakonec uléháme v troskách nějakého kiosku, který předtím okupovala místní mládež. Kiosek má dřevěnou podlahu a tím nám nabízí poskytuje iluzi tepelné izolace. A jsou tu opět dohady: lehnout si podélně nebo napříč, blíž k moři nebo raději dál a samozřejmě kam s kolem. Nakonec se ukazuje, že ten (nebo to), co řídí naše kroky, má celkem smysl pro humor. Když jsme nakonec vše vyřešili a vlezli do spacáků, obzor se zatáhl a začalo pršet. Narychlo a ve zmatku se přesouváme po stříšku jiného kiosku, na betonovou podlahu, kde si leháme hlavně tak, abychom se vešli a aby na nás nepršelo.

2. den

Poreč – Labin  (ujeto: 87,3km, nastoupáno 1404m, naklesáno 1030m)

Po dramatické noci jsme odměněni krásným ránem. Nebe je vymetené a ranní paprsky vyhřály malou betonovou pláž, na které snídáme zásoby ještě z domova a sušíme oblečení. Kolem deváté hodiny jsme připraveni vyrazit

Čeká nás cesta podél Limského zálivu. To je moc hezké místo, bez turistického ruchu, hotelů a silnic. Jsem jen poněkud zklamán lesní cestou, ze které nejsou žádné výhledy. Trochu nám to vynahradila turistická atrakce „pirátská jeskyně“ asi v polovině zálivu. Před polednem jsme dojeli na jeho konec. V zálivu se pěstují ústřice a tak je tu několik specializovaných restaurací. My obědváme stále ze svých zásob na dřevěných molech. Hledíme do zálivu, na vodní hladinu, ve které se odráží krásné, teplé slunce. To, které nám včera tolik chybělo.

Dál pokračujeme údolím vyschlé (nebo občasné) řeky Dragy ke zřícenině Dvigrad. Podjíždíme dálniční most „Limska Draga“.  Je dlouhý 552m a klene se 120m nad údolím. Jeho parametry jsem s vygooglil proto, že pod ním je malá přistávací loučka pro paragliding a dokonce jsme skupinu těchto dobrodruhů potkali.

Dvigrad je zřícenina hradu ze 14.století a patří k nejvýznamnějším památkám Istrie. Jenom Slávek tuto skutečnost ignoruje a pokračuje bez povšimnutí dál. Zbytek výpravy hrad podrobilo důkladné prohlídce a poté rozjímá na hradbách. Nakonec si i Slávek uvědomil, že nejenom sportem živ je člověk a vrátil se k nám. Naproti nám stejně rozjímá skupinka slovinských žokejek. My okukujeme je a oni zase Pavla. Nebyl jsem přímo svědkem, ale protože tuším jak nevyzpytatelné mohou být cyklistické elastické kraťasy, věřím, že si Slovinky odvezly opravdu nezapomenutelné zážitky.

Po prohlídce hradu jsme vystoupali na náhorní plošinu mezi řekami Draga a Raša. V městečku Žminj jsme si dali pivo na nároží celkem rušných ulic a Slávek prožil malé dobrodružství při výběru chorvatské měny z bankomatu (Slávek je totiž pokladníkem naší výpravy a budiž mu za to dík). Naštěstí s bankomaty vše dobře dopadlo a my naplnili naši pohublou společnou kasu.

Celkem hezkou krajinou po příjemných polních cestách jsme přejeli celou plošinu až do vesničky Gorica. Na jejím konci nás čekalo vrakoviště zemědělské techniky a hned vedle příkrá kamenitá cesta do údolí řeky Raša. My s 29“ koly to máme snadné. Ale Pavel a Martin cestu absolvují na trekkingových kolech s 28“ pneumatikami a brašnami na zadním kole. Pro ně i jejich kola musí být ten sjezd opravdu náročný. Jsem rád, že mě dole v té Raše neutopili.

Přejezd údolím říčky Raša k mořskému pobřeží je pohodovým ale i trochu nudný.  Já těch patnáct kilometrů si užívám  v soukromí mých vlastních myšlenek.

Slávek jede na nově zakoupeném 29“ kole a to prvotní nadšení z nového bicyklu je znát. Opět mu trochu mu závidím, stejné okamžiky jsem prožíval před čtyřmi roky.

V ústí řeky Raša do Rašského zálivu projíždíme kolem obrovských skladů dřeva. A moje otázka „proč tolik dřeva zrovna zde?“ je zanedlouho zodpovězena. I když italská obchodní loď není žádný gigant, kamión dřeva v jejích útrobách zmizí jako by nic. Jsou to přeci jen jiná měřítka.

Na konci příbřežní cesty nás čeká vesnice Trget. Přijíždíme v pozdním odpoledni, usedáme na terasu hostince, ze které máme nerušený výhled na Rašský záliv a přístav místních rybářských lodí i lodiček. Do toho západ slunce a plný talíř rybí polévky. To mne tak rozněžnilo, že jsem dokázal vypít celé dvě sklenice piva značky Ožujsko.

Bohužel, harmonogram je neúprosný a tak nás vytáhl z té pohodové atmosféry jarního podvečera opět na nelítostný asfalt.  Ve 14ti procentním stoupání se vinul do obce Salakovci a poté do městečka Labin. Už dole u moře jsme se rozhodli, že proti původním plánům nebudeme zajíždět do Rabacu. Po západu slunce se ocitáme v centru Labinu, v místním Lídlu nakupujeme nějaké potraviny a nezbytnou sedmičku červeného vína. A vydáváme se dál. Martin má hlad, teplota opět klesá a začíná být už celkem nepříjemná zima. V pizzerii u hlavní cesty si objednáváme čtyři pizzy. Poté pokračuje už za tmy dál po hlavní cestě. A teplota stále klesá.

V této situaci s Slávkem zastavujeme u první cedule, kde je na bílém pozadí modře vyvedená postel. Zrovna to vyšlo na takovou načančanou vilu, kde bych já sám nikdy nezastavil. Vždy jsem si myslel, že takové vily patří jen místním mafiánům a ubytovávají se v nich zase jen mafiáni. Samozřejmě ty ze spřátelených klanů.

Cena za ubytování – 45EUR pro dvě osoby – mne mile překvapila a zcela očekávaně nás rozdělila na dvě skupiny. Slávek a já přijímáme nabídnuté pohostinství a Pavel s Martinem pokračují ledovou tmou neznámo kam.

Dostali jsme klíče od apartmánu, kde byly dvě manželské postele jak široké, tak dlouhé. V pokoji bylo jak topení, tak klimatizace. Stačilo si vybrat. My zapnuli obojí. Teplá sprcha poskytla rozkoš našim unaveným tělům a spánek v teple a suchu sliboval dokonalou regeneraci. Jediné, co nás znepokojilo, byla SMS od Pavla: „Spíme za elektrárnou. Za závorou, tam co cesta končí. Ráno si nás najděte“.

3. den

Labin – Mala Učka  (ujeto: 56,7km, nastoupáno 1537m, naklesáno 835m)

Poté, co jsme se se Slávkem v penzionu kvalitně vyspali, v klidu posnídali a ještě si stihli umýt kola automatickým zavlažovačem , jedeme hledat naše kamarády. Je jasné, že museli sjet do zátoky pod městečkem  Plomin.  V této, jinak malebné zátoce, je vybudována elektrárna, která zásobuje část istrijského poloostrova elektrickou energií.

Při sjezdu do Plomin Luka s úlevou zjišťujeme, že se jedná o elektrárnu uhelnou a tak nehrozí, že by naši kamarádi spali na skládce jaderného odpadu. Nalézáme je opravdu „za závorou“, naštěstí na městské pláži.

Mezi očekávanými výčitkami, jaké že jsme to zhýčkané slečinky, zatímco oni jsou ti praví dobrodruzi,  jsme zjistili, že v noci byla opravdová zima a zátokou se táhla nevlídná mlha. Se Slávkem se vracíme do přístavu v Plominu vyhledat pro naše hrdiny kavárnu odpovídající kvalitou jejich skutkům.

Plomin Luka je milý přístav. Díky té elektrárně tu v životě neviděli turistu. Paní hostinská příjemná, káva vynikající (možná nejlepší na celé cestě) a dopolední sluníčko prohřívá zdejší příjemnou atmosféru. Ze zátoky budeme stoupat na nejvyšší bod pohoří Učka i naší cesty,  na vrchol Vojak s nadmořskou výškou 1396m . Nejdříve ale musíme vystoupat z Plomin Luka do městečka Plomin. Jdeme pěšky, ten kopec se nedá jet. Toto tvrzení neplatí pro Pavla, který si kopec vyšlapal a ještě u toho stihl fotit.

Co mne tak na tom cyklocestování baví je, že když to člověk vůbec nečeká, objeví ty nejzajímavější, nejhezčí i nejbizarnější  místa. A k takovým určitě patří historické centrum Plominu. Napůl mrtvé a napůl živé město. Neumím to popsat, jeďte se tem podívat. Doporučuji.

Zážitek ze starého města jsme museli nějak vstřebat. A kde jinde, než na terase restaurace s krásnou vyhlídkou na elektrárnu v údolí. Sličná paní hostinská nám přeplánovala cestu na Vojak.  Jsem přesvědčen, že nikdy nejela na kole, dost možná nikdy neopustila Plomin a možná ani tu terasu. Ale my okamžitě  vyměnili její názor za původní trasu, nad kterou jsem strávil hodiny a hodiny času. Jak jsme my muži v některých situacích zranitelná stvoření.

Musím uznat, že cesta po východním pobřeží istrijského poloostrova s výhledem na ostrov Cres byla moc hezká. Navíc, pro nás cyklisty, byl celkový dojem posílený tím, že jsme ani jednou nemuseli šlápnout do pedálů.  Ale ten čas nám bude chybět. A tak se stalo, že na nejvyšší kopec Istrie jsme začali stoupat až ve dvě odpoledne z Moščenička draga. A ve čtyři hodiny po poledni  jsme se ocitli na místě, na kterém jsme se mohli stanout ještě dopoledne, kdybychom si pevně stáli za svými plány.

V 18hod jsme se ocitli v nadmořské výšce 800m.n.m. a bylo všechno jinak. Nad pásmem lesa se kolem objevila krajina s horskými loukami, erozními prohlubněmi a kamennými terasami. Krajina, kde se volně pásla stáda koní. Takové stádo koní, když jej vyleká cyklista, to je nádhera. Ani to nedokážu popsat. Ale co bych vám uměl přiblížit je teplota. Pro autentický prožitek si prosím vlezte do svého vlastního mrazáku.

O vesnici Mala Učka jsem měl nastudováno, že je z poloviny vybydlená a tak mi přicházející podvečer nedělal starosti. Předpokládal jsem, že v nějakém neobydleném stavení bude možné ukrýt  se před větrem i před případným deštěm. Jenomže ty neobydlené domky už dávno přišly o své střechy, stropy a podlahy. Vše dřevěné bylo pryč. Zůstaly jen holé kamenné zdi.

Takže nakonec uléháme na dně jedné z erozních prohlubní. Krajina se pomalu noří do tmy a my se noříme do svých spacáků. Ležíme spořádaně vedle sebe. Stále fouká ten protivný studený vítr a my hledíme na hrozivě se zatahující západní obzor. Dnes nám k lepší náladě nepomáhá ani ta sedmička červeného, která s námi absolvovala odpolední převýšení 1050m.

4. den

Mala Učka – Buje (ujeto: cca 76,9km, nastoupáno 1110m, naklesáno 1888m)

O budíček se dnes postaral Slávek. Oznámil nám, že prší. Bylo krátce po rozednění. Pavel nad námi rozvinul plachtu (kde ji proboha vzal?). Ukotvili jsme ji na bocích ke kolům. Ještě že ležíme srovnaní pěkně vedle sebe. Pokoušíme se znovu usnout ale o kvalitním spánku se už mluvit moc nedá. Déšť postupně sílí a ocelově šedé nebe jakoby se nám snažilo naznačit, že s touhle činností jen tak nepřestane.

Já  se musím vysoukat ze spacáku a vylézt z pod plachty, za což mě kamarádi celkem oprávněně nenávidí. Ale co se dá dělat.  Zpět do spacáku se vracím s daleko více flustrovaný. Když jsem byl na čerstvém vzduchu, ztratil jsem jednak naději na vylepšení počasí ale navíc jsem si všiml, že moje zadní kolo je zcela prázdné a bude nutné lepit.

Takže už není na co čekat, déšť je stále intenzivnější. Balím si svůj raneček a vracím se do Malé Učky. Byl tam u jednoho obydleného domku maličký přístřešek, kde budu alespoň trochu chráněn před deštěm při opravě defektu.  Za chvíli jsme v přístřešku všichni čtyři. Trochu furiantsky jsem se rozhodl duši neopravovat ale vyměnit za novou. Obával jsem se totiž, že lepidlo bude v tubě stejně zamrzlé. Zima je snad větší, než včera.

Na zdolání nejvyššího vrcholu Istrie si už nikdo ani nevzpomněl. Celý horský masiv Učky byl zahalen mraky. A abychom neumrzli, museli jsme zahájit sestup do příjemnějšího klimatického pásma. Zpočátku to bylo, jako jet dolů výtahem. Dnes je posledním dnem naší výpravy a tak se musíme dostat od úpatí Vojaku k našemu autu zaparkovanému v Buje. Volíme co nejjednodušší trasu přes městečko Pazin a vyrážíme na 76km dlouhou cestu. Přejezd do Pazinu mi utekl hrozně rychle. Asi proto, že jsem se po celou dobu snažil rozehřát pohybem. Žel, díky neustávajícímu mrholení, zcela neúspěšně.

Dnes je neděle prvního května. V kavárně v centru Pazinu působíme poněkud exoticky. A obsluha nám to dává patřičně znát. Ale je tu teplo a to je teď nejdůležitější. Jo, a v pekárně na náměstí měli burek. To byla dobrota.

Z Pazinu do Motovunu je to rutina. I když se do cesty staví různé kopečky a celkem slušná stoupání. Na okraji městečka Motovunu okukujeme závody off-roadů. I dnes vynecháváme tolik vyhledávané historické centrum, ale zastavujeme v obci Livada. V okolí se sbírají lanýže. A mají zde prodejnu jak samotných lanýžů, tak různých lanýžových výrobků. A některé ty výrobky lze ochutnat, což je celkem zajímavý zážitek. A potom podél říčky Mina už zdoláváme poslední desítku kilometrů do Buje , do místa, kde to všechno začalo. Pavlova dodávka na nás čeká tak, jak jsme ji před čtyřmi dny opustili.

Okolní kraj je proslulý pěstováním zeleného chřestu, jehož sklizeň právě vrcholí. A tak naši cestu definitivně zakončujeme v restauraci, kde si každý dáváme tří-chodové chřestové menu. A věřte, že sníst jej byla důstojná tečka za naší výpravou.

A na závěr je tu krásná Pavlova úvaha o cyklistice na lehko

Ke stažení: 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *